Svérázy moderního rybolovu

Text pôvodne vyšiel v časopise Sedmá generace.

Autor: Dominik Grohmann

Vánoce bez kapra si kdekdo nedovede představit. Svět bez mořských ryb asi taky ne. Přitom taková vize není daleko od naplnění. Podle FAO se 53 % populací komerčně lovených ryb ocitlo na hranici jejich schopnosti se regenerovat a 32 % populací je přeloveno nebo zcela vyčerpáno.

Komerční světový rybolov ovšem nepředstavuje riziko pouze pro lovené ryby, ale pro celé mořské ekosystémy. Kromě nechtěných úlovků v podobě žraloků, delfínů, želv a dalších živočichů ničí některé metody lovu i celou podmořskou krajinu, zejména když se sítě vláčejí přímo po mořském dnu a sbírají nejen živočichy, ale i korálové útesy a rostliny.

Vraťme se ale k Vánocům a kaprům. S rybníky se dá hospodařit různě. Buď můžeme mít „zakalený nevábný rybník, do kterého se pro jistotu přidá pár tun hnoje pro zvýšení úživnosti, přeplněný šupináči (i lysci), kteří se futrují kukuřicí, aby posléze dostali ránu po hlavě během každoročních vánočních kapřích masakrů“, jak píše expert Greenpeace na oceány a rybolov Jan Freidinger. Anebo se nabízí varianta biorybníků.

Rybičky, rybičky, biorybáři jedou

Mezi hlavní zásady biochovu kaprů patří zákaz používání hormonů, GMO mutací a pesticidů, omezení hustoty obsádky a používání organických hnojiv nebo kritéria pro krmiva, která nesmí obsahovat rybí moučku a oleje, růstové přípravky a syntetické aminokyseliny. V neposlední řadě musí být kapři vystaveni co nejmenšímu stresu, a to jak při chovu, tak i při převozu a usmrcení, které se provádí pouze elektrošokem či tupým předmětem.

Zatímco například v Německu a Rakousku lze biokapra pořídit poměrně snadno (ne však v průběhu celého roku, protože výlovy biochovů se mohou provádět omezeně a poptávka zde převyšuje nabídku), u nás příliš nepochodíte. Doposud v podstatě neexistuje žádný český rybí bioproducent, biofarma Kubernát z Děpoltovic sice chová i kapry, ale v nabídce je zatím nemají. Ryby z ekologických chovů se sice občas v některých zdravých výživách sehnat dají, ale pocházejí z cizích zemí.

Akvakulturní alternativa

Problematiku chovu ryb nelze v jednom článku obsáhnout už jen z toho důvodu, že různé druhy ryb vyžadují různé podmínky chovu. Jen produkce v akvakulturách (tedy ryb chovaných v uměle vytvořeném prostředí) se dělí na extenzivní, poloextenzivní, intenzívní sladkovodní, intenzívní ve slané vodě a další. Vedle akvakultur samozřejmě rozlišujeme celou škálu ryb lovených v jejich přirozeném prostředí.

V posledních letech se podíl akvakultury na produkci ryb neustále zvyšuje. V podstatě jde o nejrychleji rostoucí „zemědělské“ odvětví. V současnosti už lze hovořit o vyrovnaném podílu mezi lovem a chovem, zatímco před třemi lety akvakultura obstarala 42 % produkce. Dokumenty Evropské komise tento trend glosují přirovnáním, že „je to obdoba přechodu od lovu k zemědělství, ke kterému kdysi došlo na souši“. Rozvoj akvakultury stimulují především nižší úlovky a snaha ulevit zdecimovaným oceánům, a na druhé straně neustále rostoucí poptávka po rybách a mořských plodech.

Jak ale upozorňuje Jan Freidinger, akvakultura přináší mnoho problémů, například při chovu masožravých ryb a korýšů, krmených rybí moučkou a rybím olejem. „Ty se totiž vyrábějí z divoce odlovených ryb (ančovet, sardinek, smaček, sardelí). Produkce moučky a oleje dosáhla svého stropu a klesá nebo stagnuje. Je závislá především na úlovcích jedné ryby — ančovety peruánské, a zde jednoduše už není kde brát. (…) No a asi není třeba ani dodávat, že ryby ulovené na výrobu moučky a oleje chybí v oceánech živočichům, pro které jsou potravou,“ píše v článku Máme jíst ryby?na stránkách Greenpeace. Nemluvě o tom, jak akvakultury ve skutečnosti vypadají: možná bychom spíše měli přechod na akvakultury srovnávat s přechodem skotu z pastvin do velkokapacitních kravínů.

Konzumace „akvakultivovaných“ masožravých ryb je tedy minimálně problematická. Greenpeace se jim proto doporučuje vyhnout a — pokud se ryb nechcete vzdát — volit ryby místní a sladkovodní. Pro ty, kteří si nedokážou odpustit mořské živočichy, pak vypracovalo praktického průvodcenákupem ryb. V něm se dozvíte, které druhy ryb a případně z jakých lovišť lze kupovat, aniž by byla ohrožena jejich populace.

Ryba, němý přítel člověka?

Četné potíže ovšem působí i chov a lov sladkovodních ryb. Překrmování rybníků způsobuje zásobení přehrad příliš mnoha živinami a tvorbu vodního květu. Přitom i kapr se podle Freidingera dá chovat téměř v přírodních podmínkách, „přičemž se nepřikrmuje a jeho potravu tvoří pouze primární produkce rybníků — zooplankton, zoobentos.“ Takto hospodařící biochovy u nás sice nenajdeme, „ale dobře se jim blíží chov Omega 3 kapra, který má díky speciální stravě obsah omega 3 nenasycených mastných kyselin srovnatelných s mořskými rybami,“ doplňuje Freidinger.

Kromě těchto kyselin jsou mořské (i sladkovodní) ryby cenné i díky esenciálním aminokyselinám. Rybí maso je též snadno stravitelné, proto se také jejich konzumace tolik doporučuje. Ve prospěch rybolovu mluví i další fakta. Například při přepočtu na kilogram proteinů se vyprodukují přibližně jen tři kilogramy oxidu uhličitého, zatímco u hovězího dvanáckrát více. A volně žijící lovené ryby jsou zároveň nejlevnějším živočišným proteinem.

Delta Mekongu, foto: Bill Bradley, Wikimedia Commons.

I z tohoto důvodu se Greenpeace snaží prosadit zásady udržitelného rybolovu. Ty by měly mimo jiné obsahovat zákaz destruktivních rybářských technik, povinnost zachovávat stavy všech cílových druhů na zdravé úrovni, udržovat mořskou biodiverzitu, pomáhat chránit ohrožené druhy a biotopy a mnoho dalšího. Greenpeace argumentuje především tím, že uspokojit potravinové potřeby lidstva bude ve světle degradující půdy a snižování její rozlohy stále obtížnější a „udržitelné využití zdrojů, které nám poskytují oceány, může pomoci vyřešit problém nedostatku potravy,“ přesvědčuje na webu Greenpeace Freidinger.

Peklo před Vánoci

Ve vodě však stále plave otázka, zda by nebylo lepší nahradit i rybí maso rostlinnou stravou. A není to nic náročného: dostatek obilovin, luštěnin a ořechů plně nahradí (jednoduše řečeno) jakkoliv zázračný živočišný produkt.

Před Vánoci pravidelně potkávám stále stejný stánek s porcovanými psy. Ochránci zvířat se tak snaží upozornit na fakt, že ryby mají stejně vyvinutý nervový systém jako kočky či psi, jen nedokážou tak zřetelně projevovat bolest. Účinnost jejich kampaně je pravděpodobně velmi nízká — bohužel, jak známo, pouhé informace ke změnám postojů a chování nevedou, naopak často burcují obranné mechanismy (zlehčování, popírání, utvrzování…).

Ať tak či onak, většina kaprů projde před Vánoci peklem. Na webu Ekologického institutu Veronica jej přibližuje Jan Kyselý: „Ryby jsou nejprve vypuštěním rybníka donuceny shluknout se na nejhlubší místo, čímž přicházejí o základní životní prostor, a tím například i o možnost útěku před dravými rybami. Poté jsou přesypány do kádí, kde je prostoru ještě méně, a převezeny do sádek.

Zde pro kapry začíná dvou- až tříměsíční období hladu. Původním záměrem bylo zbavit zde kapry člověku nepříjemné rybiny a tuku, který ji váže. Nejen že tu kapr trpí hladem, ale také se výrazně snižuje obranyschopnost jeho imunitního systému. (…) Protože jsou ryby uzavřeny v malém prostoru a během opakovaného přesunu, otíráním se o stěny sádek a o sebe navzájem ztrácejí většinu ochranného slizu, velká část ryb se nakazí infekcí či parazity. Ze sádek jsou kapři odvezeni k pouličnímu prodeji. V malých neprovzdušňovaných kádích pak čekají na smrt. Je třeba si uvědomit, že kapr potřebuje k životu kyslík stejně jako člověk. Jestliže jej nemá dostatek, dusí se. Takových momentů nastane od výlovu bohužel hned několik.“

Ryby jíst, či nejíst?

Srovnávání masné produkce s koncentračními tábory tedy obstojí nejen u kuřat, prasat a skotu, ale i u našich vánočních obětí. Nejsem odpůrcem masožroutství, ale je třeba promýšlet jeho důsledky a morální roviny.

Pokud bych si kapra sám ulovil (ideálně v nepřihnojovaném rybníku) a ihned jej jedním úderem zabil, dokázal bych si to ospravedlnit. Přidušeného kapra po několikaměsíčním nedobrovolném půstu bych si ale neobhájil. Biochovy (nejen kapří) jsou možná fajn a konzumace ryb taky. Ale má to své důsledky a své hranice. Až budeme lovit ryby z čistých rybníků a řek tak, aby zbylo na každého (i na dalších sedm generací), pak si pstruha nebo kapra s radostí dám.

Kontakt na autora: grohmann@sedmagenerace.cz. Další články o šetrnější spotřebě najdete tady.

Tento seriál byl vytvořen za finanční podpory SFŽP ČR a MŽP.