Divestovat, to chce odvahu

Strategie hnutí proti změně klimatu stojí zejména v anglosaských zemích již několik let na novém pilíři: takzvaných divesticích. Co si pod nimi máme představit?

Text pôvodne vyšiel v časopise Sedmá generace.

Autor: Josef Patočka

Pod podivným slovem divestice se v praxi skrývá jednoduchá věc: pravý opak investic. Tak jako v případě investování podíly v nějakém podniku či průmyslové firmě nakupujeme, při divestování je naopak prodáváme. Divestiční hnutí usiluje o to, aby veřejné instituce jako univerzity, církve či města prodaly své podíly ve fosilních firmách (ropném či uhelném průmyslu) a investovaly je pokud možno naopak do obnovitelných zdrojů.

Od roku 2012 vzniklo po celém světě na sedm set místních kampaní, prosazujících konkrétní divestici v místě svého působení. Proč se k tomu tito lidé, organizace a instituce rozhodli a čeho chtějí prostým přesměrováváním částek, které v globální ekonomice netvoří víc než kapky v oceánu, vlastně dosáhnout?

Politická ekonomie změny klimatu

Začít je třeba u několika prostých čísel. Dosud jsme planetu oproti předindustriálnímu období oteplili o osm desetin stupně Celsia a vypustili dost skleníkových plynů na to, aby se oteplila o 1,1 stupně. Světová politika se pak v zásadě shoduje na tom, že je třeba za každou cenu zabránit tomu, aby světové teploty překročily předindustriální průměr o víc než dva stupně celsia.

Proč právě dva stupně? Z historické evidence i počítačových modelů vyplývá jasně, že klimatický systém je do určité míry schopný „zátěž“ v podobě vysokých emisí fosilních skleníkových plynů zvládnout. Pokud je však tato míra překročena, převáží zpětné vazby, při nichž oteplení způsobuje další oteplení, celý systém se zhroutí a bude se oteplovat, i kdybychom přestali fosílie spalovat.

Pak by nám nezbylo než zoufale se snažit přežít po staletí trvající katastrofu — extrémní a zcela nepředvídatelné počasí naprosto nepřátelské lidské civilizaci a masové vymírání živočišných i rostlinných druhů. Celé oblasti Země, zejména v tropickém pásu, by se proměnily v neobyvatelné pustiny, jež by jejich obyvatelé museli opustit — a hádejte, kam by šli. A že se lidé do geologických dějin Země zapíšou jako původci šestého masového vymírání druhů, by již nebyla hrozba, ale jistota.

Protože jsme navíc schopni zhruba spočítat, kolik si ještě můžeme dovolit vypustit skleníkových plynů, abychom se překročení dvou stupňů vyhnuli, máme takzvaný uhlíkový rozpočet: jedná se o něco přes 500 gigatun ekvivalentu oxidu uhličitého.

foto: thecreativeactionnetwork.com

Problém spočívá v tom, že globální fosilní průmysl má ve svých potvrzených zásobách víc než pětinásobek tohoto přijatelného množství. Nejen že jej zatím pochopitelně plánuje vytěžit a spálit. Pátrá navíc zuřivě po dalších zásobách, a to s veřejnou finanční podporou, která globálně ročně přesáhne výdaje na zdravotnictví. Neschopnost mnoha států (například těch Spojených) vynutit si postupný ústup od fosilních paliv regulativně pak lze vysvětlit způsobem, jakým fosilní firmy promyšleně zneužívají svých zisků k lobbingu a křivení politických procesů.

Praskněte tu bublinu!

Jak z toho ven? Divestice nabízejí účinnou cestu. Jejich síla leží v elegantním propojení přitažlivé ekonomické logiky zodpovědného hospodáře se silným morálním argumentem.

Nejprve tedy kupecké počty: pokud nebereme konec světa, jak jej známe, za přijatelnou obchodní strategii, znamená to, že čtyři z pěti hrud uhlí jsou prostě „nespalitelné“. A je-li tomu tak, rychle se blíží moment, kdy fosilní firmy již nebudou moci pokračovat v současné praxi a zajišťovat výplatu dividend akcionářům. Pokud by takovou skutečnost přijal trh, cena akcií fosilního průmyslu začne prudce klesat — a „uhlíková bublina“, nafouknutá předstíráním, že změna klimatu neexistuje, rychle splaskne.

Povinností zodpovědného hospodáře je tedy své peníze z takového bezperspektivního byznysu rychle dostat. Ostatně: je vůbec morální investovat do konce světa? V tom spočívá druhý silný argument pro divestice — snaží se přesvědčit respektované instituce, aby se veřejně přihlásily k závazku přestat investovat do fosilních paliv proto, že jsou škodlivá a nepředstavují „spravedlivý“ způsob, jak vydělávat peníze. Z pragmatického i ideologického konce to vychází stejně: divestovat se musí, chce to jen odvahu.

 

Úctyhodná tradice, slibná budoucnost

Finančně berou divestice fosilnímu průmyslu jen drobné, zato z hlediska společenské legitimity ztrácí celoživotní úspory. Argument pro přímou vládní intervenci a legislativní regulaci za účelem ponechání „nespalitelného uhlíku“ pod zemí se vrací do debaty novým způsobem. Získává na síle s každou církví, univerzitou, radnicí či státním penzijním fondem, který se k divestici veřejně zaváže, čímž prohlásí fosilní průmysl za „nečistý“.

Divestiční metoda má ostatně úctyhodnou a úspěšnou historii. Zásadním způsobem přispěla ke svržení režimu apartheidu v Jihoafrické republice. Studenti po celých USA se dožadovali toho, aby jejich univerzity přestaly investovat do jihoafrických průmyslových podniků.

Společně s bojkoty, embargy a sankcemi to přivedlo rasistickou diktaturu do takové ekonomické i kulturní izolace, že nakonec v referendu většina bílých Jihoafričanů souhlasila s demontáží režimu a přechodem k demokracii. Když se Nelson Mandela krátce po propuštění vydal do Spojených států, jedna z jeho prvních cest směřovala na Columbia University, aby tamním studentům poděkoval za neúnavnou angažovanost v divestičním hnutí.

FOTO – Karen Elliot

A perspektiva současné divestiční ofenzivy proti „čoudům“ rovněž není vůbec špatná. Dosud divestovalo na čtyři sta institucí a hodnota divestičních závazků stoupla na 2,6 bilionu dolarů. Ze Spojených států se hnutí rozšířilo i do západní Evropy a Austrálie. Divestovala Švédská církev i státní penzijní fond. Divestoval fond bratří Rockefellerů, univerzity ve Stanfordu a v Glasgow.

S každým divestovaným dolarem je stěna uhlíkové bubliny tenčí. Někdy se aktivistům podaří instituce přimět i k dalšímu závazku: reinvestici získaných peněz. K tomu se zavázala například British Medical Association, Rockefellerové nebo fond, vydávající britský deník The Guardian.

Vysvětlovat a nespolupracovat

U nás (v Českej republike, pozn. red.)  je situace pro divestice na první pohled nepříliš vhodná. Neziskové instituce u nás výrazné podíly ve fosilních firmách nemají. A u státních podílů v ČEZu není perspektiva jejich prodeje zrovna lákavá — takto máme alespoň nějakou naději, že se stát na základě demokratického vývoje jednoho dne rozhodne své moci nad energetickým gigantem využít k jeho proměně v bezuhlíkový podnik.

Co ze strategie ovšem může platit i u nás, je právě účelná dvousečnost její základní argumentace: fosilní energetika je neudržitelná jak morálně, tak ekonomicky. Je třeba poukazovat na její hospodářské selhání a nevyhnutelný budoucí krach, který je v zájmu přežití civilizace na zemi nutno urychlit důslednou a promyšlenou státní intervencí. Vysvětlovat, že uhlíková bublina nakonec praskne a svět bude patřit připraveným.

Stejně tak je potřeba postupně vzít prodavačům klimatické katastrofy všechno uznání, kterého se jim dnes dostává. Od institucí se statusem veřejné prospěšnosti, od vysokých škol, od festivalů bychom měli chtít, aby se jakékoli spolupráce s ČEZy, Tykači, Křetínskými a Mittaly zdržely.

Kontakt na autora: patocka@sedmagenerace.cz.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz


Publikované na základe partnerstva so Sedmá generace. Ďakujeme. Originálny text nájdete TU.

7G_468x60

7G_468x60

7G_468x60

7G_468x60

Ďalšie články od autora:

Spoločensko-ekologický časopis z Českej republiky, ktorý vydáva Hnutí DUHA už od roku 1991.